Již na jiném místě uvádím, že hlavním požadavkem při poskytování zdravotních služeb na účet veřejného zdravotního pojištění je přísná účelnost a zejména úspornost. Je to logické: stát má na zdravotní péči omezené prostředky, a proto zdravotní pojišťovny, aby s přidělenými prostředky vyšly, musejí úhrady výrazně regulovat. A systém je nastavený tak, aby samo zdravotnické zařízení mělo zájem na uplatňování této zásady. Veřejnost to ale obvykle neví a to je někdy zdrojem nedorozumění a roztrpčení ze strany pacientů. Proto považuji za vhodné zde uvést některé zásady, podle kterých se financuje segment tzv. ambulantních specialistů (kam patří i gynekologie a porodnictví); umožní to leccos pochopit.

 

Již jsem psal na jiném místě, že ambulantní specialista je placený podle provedených výkonů. Ale informace, že některý léčebný nebo diagnostický výkon je obecně pojišťovnou hrazený, ještě neznamená automaticky, že bude v tom kterém případě zdravotnickému zařízení proplacen. Skutečná platba od pojišťovny je totiž omezená řadou limitů:

 

- Je omezená celková částka, kterou zdravotnické zařízení vůbec může dostat od pojišťovny za určité období (limit je daný určitým koeficientem vynásobeným počtem vyšetřených pacientů za toto období). Zdůrazňuji: počtem vyšetřených pacientů, nikoliv počtem vyšetření nebo ošetření. Jestliže tedy je některý pacient nemocen a přijde za období vícekrát, limit to nezvýší a pojišťovna tuto péči pravděpodobně neproplatí, limit nezvýší ani prostá návštěva pacienta např. pro recept, na konzultaci a podobně.

 

-  Je omezený meziroční nárůst nákladů; pojišťovna neproplatí více, než uhradila za stejné období v minulosti (navýšeno o určité procento), a to bez ohledu na skutečně poskytnutou péči.

 

- Objem prostředků, které může lékař spotřebovat na pojišťovnou hrazené léky je omezený. Pokud se tento limit překročí, pojišťovna částku předepíše k úhradě předepisujícímu zdravotnickému zařízení. (Takže doporučení jiného specialisty „a tenhle lék, paní, ať vám předepíše váš gynekolog,“ bývá zejména u dražších léků někdy snahou poslat Černého Petra lékových nákladů někomu jinému.) 

 

- Stejné je to s tzv. indukovanou péčí, tedy laboratorními vyšetřeními (např. často požadované vyšetření na chlamydie, jež je navíc docela drahé) a různými přístrojovými vyšetřeními (např. mamografií). Na tyto náklady je přísný limit a pokud je překročen, požaduje pojišťovna úhradu od odesílajícího zdravotnického zařízení. Informace, že zdravotní pojišťovna určitá vyšetření hradí tak nemusí být úplná: pojišťovna vyšetření sice uhradí, ale občas z peněženky toho, kdo doporučení vystavil. (Proto za prostou větou jiného lékaře „...a žádanku na to vyšetření ať vám napíše váš gynekolog,“ je mnohdy stejné chytráctví, které zmiňuji v minulém odstavci.)

 

-  Některé výkony mají tzv. frekvenční omezení, tj. pojišťovna je neproplatí častěji než jednou za určité období. Tak například za jedno těhotenství proplatí ultrazvuk jen třikrát. Když ovšem těhotná má problémy, které vyžadují tato vyšetření častěji, zdravotnické zařízení za ně nic nedostane. Teoreticky je sice možnost pojišťovně vyšetření navíc zdůvodnit a jejich úhradu po čase docílit, ale prakticky to je obtížné. Tento „paušální“ přístup pojišťoven možná není optimální, ale je nakonec jediný možný, protože instituce, která spravuje každoroční platby v řádu desítek miliard korun, nemůže řešit stokorunové položky a prověřovat je. Ale mařit čas a úsilí zdlouhavým jednáním o úhradě kdejakého výkonu v ceně kolem 300,- Kč si nemohou dovolit ani zdravotnická zařízení, neboť čas jsou peníze.

 

- Od začátku roku 2020 přibylo ještě další omezení: řada výkonů je proplacena jen jednomu lékaři; tomu, který pacientku tzv. registruje. Lidé však považují za své právo vyžádat si tzv. „second opinion“, tedy diagnostický závěr nebo léčebné doporučení svého registrujícího lékaře ověřit u druhého doktora (a kdekdo je utvrzuje v tom, že toto právo mají).  Ale pokud pacienta ten jiný lékař vyšetří a vykáže tento úkon zdravotní pojišťovně, ta mu jej nejen zaplatí pouze padesátiprocentní sazbou, ale tuto částku navíc odečte z toho, co zaplatí jejímu registrujícímu lékaři! Že to toho druhého doktora moc nemotivuje a registrujícího dožere, je nasnadě.

 

K tomu je třeba mít na paměti, že platby pojišťoven za výkony nejsou nijak závratné, ve srovnání se státy západní Evropy jsou často téměř o řád nižší a žádný nadbytečný luxus nedovolují. Například nejčastěji užívaný kód „cíleného vyšetření gynekologem“ (63022) reprezentuje asi 250,- Kč (brutto). Komu to připadá hodně, ať si uvědomí, jaká je sazba za práci mechanika v autorizovaném servisu.

 

Nicméně i za těchto trochu spartánských podmínek se kvalitní péče poskytovat dá, ale musí být, jak jsem uvedl na začátku, úsporná. Myslím, že názorná je analogie s veřejným stravováním: zdravotnictví hrazené z veřejného zdravotního pojišťění je taková závodní nebo školní jídelna. Tam také dostaneme oběd třeba za 40 korun a bude to jídlo jistě nutričně uspokojivé, kaloricky vydatné a hygienicky nesporné, někdy možná i docela chutné. Ale domácí stravu jako od maminky nečekejme a na jídelníčku mnohem spíše než langusta a hovězí steak Chateaubriand s lanýži bude rizoto nebo nastavovaná kaše s párkem. Kultura stolování také asi nebude ta nejvyšší, kterou si dokážeme představit, a číšník s ubrouskem přes ruku nás ke stolu uvádět nebude.

 

Předchozí řádky nemají být kritikou zdravotních pojišťoven. Ty jsou jen vykonavatelkami zdravotní politiky státu a hospodaří s prostředky, které mají k dispozici. Ke zdravotnickým zařízením se (mohu říci z vlastní zkušenosti) chovají korektně, ale samozřejmě v rámci daných mantinelů.

 

Nemá to být ani kritika zdravotní politiky státu; ta vychází z jeho reálných ekonomických možností a sleduje pochopitelně jeho zájmy. Jen opravdu naivní idealista si může myslet, že zdravotní péči stát organizuje pouze z nejčistšího humanismu a lásky ke každému jednotlivému občanovi; především mu jde o udržení dobrého zdravotního stavu a tedy práceschopnosti (=  schopnosti platit daně) obyvatelstva, a to s nejmenšími možnými náklady. A třeba přiznat, že k tomu náš zdravotní systém slouží dosti dobře.

 

Jestliže si něco zaslouží kritiku, je to populistické pokrytectví, s kterým se tato tématika prezentuje veřejnosti. Směl-li bych zůstat u analogie s veřejným stravováním, jde o to, že politici udržují občany v iluzi, že za cenu nastavované kaše s párkem mají lidé právo na bifteky z pravé svíčkové servírované na stříbře a ještě si každý bude moci vybrat, zda ten steak chce „medium“ nebo „well done“.