Těhotenská průkazka

Tento článek se netýká ani tak medicíny. Inspirovala mne k němu následující příhoda:

Přišla mi do ordinace těhotná v 36. týdnu. Žila do té doby v zahraničí a rozhodla se porodit v ČR. Přinesla si složku nějaké lékařské dokumentace, sice v cizím jazyce, ale dalo se z toho pochopit, že všechno je OK, a mně připadalo zbytečné vypisovat na ty čtyři neděle něco jako těhotenskou průkazku. Jen jsem napsal zprávu pro porodnici a pak ještě jedno lejstro, jako že potvrzuji, že je těhotná a že porod podle mého vyšetření nastane pravděpodobně dne ... razítko, podpis, konec. Nebyla totiž s otcem dítěte sezdaná a potřebovala to jako doklad pro úřad, aby se mohlo sepsat nějaké to „Souhlasné prohlášení o otcovství k nenarozenému dítěti“, nebo jak se to jmenuje. Nazítří ji ovšem z matriky vyhodili s tím, že podmínkou požadovaného úředního úkonu je předložení těhotenského průkazu, přes to že jaksi vlak nejede. A podobně se jí vedlo na dalších dvou úřadech, vesměs na území hlavního města. Prošel jsem si webové stránky těch institucí a fakt jsem tam tenhle striktní požadavek našel, a to nejen na stránkách těch tří, ale naprosté většiny podobných v naší zemi.

Průkaz je dokument, který má sloužit k prokazování nějaké skutečnosti: že jsem občanem státu a že se nějak jmenuju, že patřím k nějaké organizaci, některé prokazují, že něco umím a smím to dělat (průkaz řidičský nebo dejme tomu svářečský), a nebo že mám na něco právo (třeba vyhodit toho mladíka v tramvaji, co se rozvaluje na sedadle pro invalidy); občas je vydání průkazu i nařízené zákonem (občanku si prostě musíte nechat vystavit, jinak je na to pokuta). Ale průkaz těhotenský? Byl snad vytvořen k tomu, aby žena mohla prokázat, že je těhotná? Název by k takové myšlence sváděl.

Specifická forma těhotenská zdravotní dokumentace v provedení „portable“ existuje v mnoha zemích. O ženu těhotnou totiž obvykle pečují různí – jak se dnes říká – poskytovatelé zdravotních služeb a někdy se nedá úplně předpokládat, u kterého se kdy ocitne, neboť některé těhotné jsou povahy neposedné a navíc se mohou přihodit různé nepředvídané situace. Proto je vysloveně praktické udělat dokument, kde se nějak srozumitelně a strukturovaně uvedou rozhodující skutečnosti o probíhajícím těhotenství, a dá se to té těhotné do ruky, ať si to nosí pro všechny případy s sebou.

Když se u nás zaváděla organizovaná péče o těhotné, někoho tehdy napadlo, že se tomu dokumentu dá kapesní formát, připomínající tehdejší občanku, a bude se tomu říkat „průkaz“. Snad chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou. Abychom tomu totiž rozuměli: byla léta padesátá, individualita se nenosila a panovala představa, že lidé jsou tak nějak „majetkem“ státu. Dnešní člověk už to nepochopí, ale tehdy se mělo třeba za to, že člověk nepracuje proto, aby si vydělal peníze, ale především proto, aby plnil důležité úkoly národního hospodářství (vzpomeňme protektorátní „pracovní knížky“ nebo razítka zaměstnavatele v tehdejších občankách). I žena v té době nebyla těhotná jaksi sama za sebe; ona plnila důležitý úkol: porodit nového budovatele socialismu! A když plnila ten čestný úkol, náležela jí jistá privilegia; proto tedy asi „těhotenský průkaz“, který ji k jejich čerpání tak nějak opravňoval. A když už taková listina byla, psaly se do toho i ty zdravotnické informace, protože s nějakým lékařským tajemstvím a osobnostními právy si tenkrát nikdo hlavu nadělal. Jak říkám: dvě mouchy jednou ranou.

Doba je jiná, ale těhotenský průkaz, dnes ovšem už výhradně jen jako zdravotnická dokumentace, přetrval. I s tím zavádějícím názvem, který může za to, že se po něm čas od času sápe nějaký úředník. Zdravotnická dokumentace ale, jak víme, obsahuje citlivé údaje a zákon 372/2011 Sb. o zdravotních službách v § 51 a následujících velmi přesně stanovuje, kdy a za jakých okolností mohou do ní nahlížet osoby, které nemají způsobilost k výkonu zdravotnického povolání. Úředníci matričních ani jiných úřadů mezi nimi rozhodně nejsou. A podmiňovat nějaký úřední úkon, na který má člověk v podstatě nárok, požadavkem nahlédnutí do jeho zdravotní dokumentace je pak z dnešního pohledu úplně skandální! Já vím, ona těhotenská průkazka žádné strategicky významné skutečnosti obvykle neobsahuje, ale námět k popovídání se sousedkou na nějakém menším městě by se tam našel. Včera u nás na matrice byla ta mladá, co bydlí vedle vás. A víte, paní Vodseďálková, že ona to má z umělka? A to bévéer, není on to syfilis? Vidíte, a vypadali jako taková slušná rodina ...

I když název „těhotenský průkaz“ budí zdání jakési úřednosti a oficiality, neexistuje žádný zákon, který by ženě ukládal si jej nechat u lékaře vystavit. Stejně jako žádný zákon neukládá lékaři povinnost jej vystavit. Chceme-li být přesní, právní řád této země vůbec pojem „těhotenský průkaz“ nezná! I zákon o matrikách (301/2000 Sb., § 16) mluví v souvislosti s prokazováním skutečností za účelem zapsání do matriky narození jen o „ případných dalších dokladech potřebných k zjištění nebo ověření správnosti údajů, zapisovaných do knihy narození“. O nějakém „těhotenském průkazu“ nikde ani slovo.

Shrňme si tedy závěrem: Tzv. „těhotenský průkaz“ není žádný průkaz! Je to specifická forma zdravotní dokumentace, jejímž jediným určením je zajistit přenos informací mezi různými zdravotnickými pracovišti. (A když se ten tok informací zajistí jinak, žádný „průkaz“ se vystavovat nemusí.) Skutečnosti v něm uvedené podléhají „lékařskému tajemství“, proto do něj nezdravotníci nesmějí nahlížet, požadovat to nebo – nedej bože – tím dokonce něco podmiňovat! A jestli je takový postup součástí vnitřních směrnic byť státních institucí a píše se to na jejich oficiálních webech, vůbec nic to na protizákonnosti toho požadavku nemění! K prokazování těhotenství úřadům prostě slouží papíry jiné.

Takže zpět k úvodnímu příběhu: Nakonec to dopadlo dobře, úřednice žádaný dokument po nějakém vyjasňování, jehož jsem se zúčastnil, sepsala, paní porodila a dítě se jmenuje po tatínkovi. A mě tato příhoda podnítila jednak k napsání tohoto článku, jednak k dvěma obecnějším úvahám: Především že zákony mohou být jakkoliv dobré, ale je to málo platné, když je uvádějí do praxe lidé, kteří mají  o jejich znění představy jen mlhavé a vykládají je někdy dost svérázně. A těžko se proti tomu bránit; vždyť koho by napadlo, že to, co ta důležitá paní s kulatým razítkem v ruce na úřadě požaduje, je naprostá nehoráznost. A pak si také říkám: kde jsou všichni ti obránci lidských práv, ochotní se do krve bít za právo žen porodit doma, odmítnout kardiotokografické sledování stavu plodu během porodu nebo sníst placentu svého dítěte a jiné hlouposti? Jak to, že tohle flagrantní a hlavně nesmírně rozšířené  porušování základních osobnostních práv státními institucemi jim nevadí?

text © Alexandr Barták, leden 2018